Můj příběh 

Moje přítomnost

Dnes už umím upřednostnit radost a spokojenost před vším ostatním.
Taky si vážím svého života natolik, že nevidím smysl dělat něco, co mě nebaví. Vím, že moje klidná mysl je základ mé spokojenosti a umím ji utišit i v okamžiku, kdy by ráda tvořila chaos.

Miluji a velmi oceňuji pocit klidu o který se sama v sobě opírám. Ke kterému se vracím i ve chvílích, kdy přichází výzvy či bouře do mého života. Neměla jsem to tak vždycky, tím spíš jsem ráda, že umím snadno najít pocit rovnováhy.

Mám ráda změny a nevadí mi žít na dvou místech. A tak žiji půl roku na Moravě a druhý půl rok na malém řeckém ostrově, který se mi stal druhým domovem.

Původně to ale bylo trochu jinak

 Spokojená jsem nebyla se svým životem, ani sama se sebou. Vlastně jsem ani nevěděla proč.
Myslela jsem si, že mi bude dobře, když budu žít u moře. To byla iluze. Po několika týdnech opadlo nadšení a byla jsem pocitově na stejném místě jako v Česku. Cítila jsem v sobě tíhu a ta mě táhla k zemi.

Co se zase stane 

Byla jsem nejistá a přecitlivělá. To je kdekdo, si můžete říct. Ale já jsem byla terapeutka, která prošla stovkami hodin terapií. Meditovala jsem každý den. Byla jsem sama na sebe v tomto ohledu velmi přísná, proto jsem očekávala, že po tak intenzivní dřině, přijde trvalá úleva. Nepřicházela. Naopak spousta mých kroků a rozhodnutí byla stále ještě motivována strachem.

Moje hlava byla plná různých negativních scénářů a představ toho, co strašného či alespoň nepříjemného se může stát.

Můžete mi někdo vypnout hlavu?

Každý den mi v hlavě probíhalo divadlo různých dialogů, někomu jsem něco vysvětlovala či se naopak ospravedlňovala. Byla tou odvážnou, která to někomu pořádně nandala a nebo obětí. Tehdy jsem si ještě neuvědomovala, že klid, který stále hledám souvisí s klidnou myslí.
 

Vydržet a přizpůsobit se 

Zlom nastal v létě 2005. Trávili jsme ho s rodinou na řeckém ostrově Paxos. Před našim odjezdem jsem pečovala několik měsíců o umírající bývalou tchyni. Její diagnoza byla rakovina. Teď už vidím, že jsem tehdy překročila všechny svoje limity, tím že jsem následovala rodinný program "musíš to zvládnout, musíš se přizpůsobit a vydržet"

Po její smrti a našem odjezdu na ostrov jsem sama onemocněla. Tato nemoc vytáhla na povrch všechny moje strachy, děsy i pocit bezmoci. Zažívala jsem paralízu strachem tak velikou, že jsem nebyla schopná normálního fungování. Tenkrát jsem pochopila, proč lidé užívají antidepresiva.
 

Kudy povede cesta

Protože je na ostrově pouze základní lékařská péče, rozhodla jsem se léčit sama. Procházela jsem různými fyzickými očistami, hladověním, očistou střev, urino terapií, léčbou bylinami, nic nepomáhalo. Tato zkušenost mne přesvědčila o tom, že mohu svému tělu pomáhat k uzdravení jakkoliv, avšak pokud příčinu neuvolním na psychické úrovni, nehnu se z místa.
 

Americký trhák

Takový okamžik byste mohli vystřihnout z amerického kýčového filmu. Přesto byl pro mne zásadní. Byla jsem na nejkrásnější pláži Eremitis na Paxosu, která vznikla před dvanácti lety po malém ostrovním zemětřesení.
Slunce se pomalu přibližovalo k mořské hladině ..  Z tmavých kamínků, které se ulomily ze skály jsem skládala obrovské srdce ..

Pokládala jsem kameny na zem a věděla jsem, že už jsem připravená odložit všechny strachy i úzkosti. A že už to nechci mít v životě těžké. Cítila jsem, že už mohu přijmout pomoc.

Od života.

Moje tělo se v té době začalo postupně uzdravovat a dávat do rovnováhy. Aniž bych se o něco snažila či usilovala. 

Ti, co mne naučili nejvíce

V následujících letech na mne mělo vliv několik učitelů a škol. Mezi nejvýznamnější považuji doktora Deepaka Chopra a Eckharda Tolle. Jejich učení jsem začala vkládat do terapií s klienty. Výsledky byly úžasné a hlavně trvalé. 
 

Postupně jsem začala učit své klienty jak být sami sobě terapeuty. Jak si mohou pomoci v okamžiku, kdy cítí strach či jiný nepříjemný pocit. Posouvat se od vnitřních omezení k radosti i bez mé pomoci či terapie.

Mnoho klientů tuto možnost přivítalo. Měli sami ze sebe radost, když viděli, že umí zvládat těžké situace s lehkostí. Velká řada mých klientů se osamostatnila a teď už terapii nepotřebují. Umějí být terapeutem sami sobě. Z toho mám skvělý pocit. 

Pochopila jsem, kde jsem dělala chybu

  • - Proč klasická terapie i vnitřní práce neměly trvalý účinek. 
    - Proč se témata, se kterými jsem v minulosti pracovala měly tendenci po nějaké      době vracet. (Klienti tento jev popisují jako "Točím se v kruhu"
    - Proč ani hodiny meditací nepřinášely odpovídající posun a trvalou úlevu.

Život nabyl té pravé podoby

Můj život se zjednodušil. Zmizela bolestivá témata. Přestala jsem sama v sobě, ale i v životě řešit zbytečnosti. Tak, jak se moje mysl postupně tišila a vyprazdňovala, i můj život se zjednodušoval. Uvolnila jsem se a začala důvěřovat životu. I moje tělo se uvolnilo a začalo být zdravé. Navíc do mého života přestaly chodit komplikované či chaotické situace. Přestala jsem sama v sobě rozvíjet myšlenky, ze kterých vzniká bolest. Začala jsem si užívat života v jednoduchosti a kráse takový, jaký je.
 

Fyzické kořeny

Moje máma se narodila v Kazachstánu. Hlubší kořeny mé rodiny sahají do podhůří  Altaje. Tátova rodina je z části z Ruska a Řecka. Pocházím z námořnické rodiny. Do svých čtyř roků jsem žila v malé vesničce u černého moře. Dobře si pamatuji na moje plavby s mámou na lodi. Moře je mi celý život velmi blízké.

Otec zemřel, když jsem byla malá holka. Vyrůstala jsem bez táty, i proto jsem celý život hledala pocit jistoty a bezpečí u svého partnera. Až do okamžiku, kdy jsem pochopila, že vše, po čem ve svém životě toužím, nesu sama v sobě. Zdroj všeho je v mém nitru.

A jak jsem se ocitla na Moravě? To byl dlouhý příběh, který vám budu možná vyprávět někdy jindy 🙂