Začátek nových časů

Dnes ráno na hlavním nádraží v Praze jsem jedné ukrajinské ženě ukázala, kde si může koupit jízdenku do Plzně. Nemluvila anglicky, byla jsem jediná okolo ní, kdo mluví rusky. 

O pár minut později jsem viděla, že policista utíká s jejími kufry a igelitkami směr nástupiště. Ona běžela za ním, aby stihla vlak. Trochu jsem zamrkala, takovou scénku jsem ještě neviděla. 

O půl hodiny později jsme čekali na letištní autobus, vedle nás stáli tři policisti a povídali si. Čekali na ukrajinskou rodinu, které měli zajistit v jiném autobuse místo k sezení. Velmi shovívavě mluvili o tom, že paní byla předtím lehce hysterická, protože v autobuse nechtěla stát, ale vzhledem k celé situaci řekli, že to chápou a je to v pořádku.  

Zamrkala jsem podruhé, tolik ohleduplnosti během půl hodinky ze stranu české policie jsem ještě neviděla. 

 Když jsem dnes na letišti předkládala pas ke kontrole, poprvé v životě jsem si uvědomila, že mít v pase napsané místo narození Ukrajina je v dnešní době něco přinejmenším zajímavé. Popravdě jsem se za to v mládí styděla. 

Jako malá jsem dostala od dětí pár facek a nadávek za můj původ a trauma bylo na světě.

Máma původem z Kazachstánu přišla do přístavního města za prací. Protože jsem vyrostla bez táty, celé dětství jsem snila o setkání s mým mladším bratrem z otcovy strany, který žije v Oděsse. 

Byl to největší sen mého dětství. Snila jsem jako malá do polštáře, snila jsem jako dospělá. O mladším bráškovi. O blízkosti duší .. 

Před několika dny se mně zeptala kamarádka, jestli je moje rodina na Ukrajině v pořádku. Automaticky jsem jí odpověděla, že tam nemám žádnou rodinu. Aha, zapomněla jsem na svého bratra. 

A možná jsem na něho spíš chtěla zapomenout. Hledala jsem ho celé dospívání i dospělost. Pomáhalo mi s tím mnoho přátel. Až před asi třemi lety se mi to náhodou podařilo. 

Naše první setkání po Skypu bylo velkolepé. Sice byl hodně překvapený, protože mu nikdo neřekl, že má nevlastní sestru, ale byl skvělý. Jeho táta najednou byl i můj táta, jeho babička i mojí milovanou babičkou, kterou jsem si pamatovala z dětství. Trochu ho překvapilo, že mu babička o mě neřekla ani na smrtelné posteli, ale stává se, do hlavy nikomu nevidíme. 

Po dvou rozhovorech se můj bratr odmlčel, nicméně po třech měsících se opět přihlásil, s tím, že je jeho žena v nemocnici, on je s malým synem, hodně starostí. A jestli mu můžu půjčit aspoň tisíc euro. Poslala jsem mu třista. Neměla jsem z toho dobrý pocit, tušila jsem, že už o něm neuslyším. 

Bratr se už nikdy neozval, neodpověděl na zprávu, zmizel. 

Také jsem pochopila, že láska ve vztazích nemusí být potvrzena krví. 

Nepotřebuji sbírat po světě střípky své rodiny, abych cítila lásku. Mám ji v sobě a v lidech, které miluji. 

Krátký průjezd  Prahou na mne dnes udělal veliký dojem a vrací se mi mnoho vzpomínek .. 

Vidím lidi, kteří jsou shovívaví, ohleduplní a pomáhají. Pomáhají těm, kteří přišli o domov, o místo, kde vyrůstali, o svoji zemi. O svoji důstojnost. 

A ptám se, jestli jsme schopni být podobně ohleduplní i vůči našim lidem, kteří potřebují pomoc. Jestli by policisté mohli být laskaví i vůči českým ženám? 

V zemi máme plno žen, které vychovávají děti samy bez finanční podpory muže. Jsou to ženy, které jsou v opravdové nouzi, ony i jejich děti. Žijí na hranici životního minima.  

Lidi, můžeme i jim pomoci se stejnou samozřejmostí? 

Můžeme se začít zajímat jeden o druhého? 

Můžeme být stejně ohleduplní vůči svým rodičům? Vnímat je, slyšet je a vidět je? 

K tomu, aby se v nás probudila citlivost a ohleduplnost přeci nepotřebujeme válku